EXISTENCIÁLNÍ ZDROJE GESTALT TERAPIE

Existenciální zdroje Gestalt terapie

Na úvod malý kousek dialogu s klientem: muž, 41 let, manažer IT firmy.

Klient: "Skoro každé ráno se budím úzkostí. Budím se i uprostřed noci se sevřeným hrudníkem a nemůžu spát. Ještě před pár lety jsem byl veselý a bezstarostný kluk. Na výšce jsem bavil davy, pařil jsem, byl jsem veselý, s ničím jsem si nedělal starosti. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu takto dopadnout. Chci být opět bezstarostný jako za mlada, ne se všeho bát a budit se v noci strachy."

Terapeut (i když by mohlo být účelné, ptát se, čím to asi může být, že se prožívání klienta tolik změnilo, volím přímou intervenci a říkám přibližně toto):

Pokud si dobře vzpomínám, říkal jste, že když jste byl na výšce, bydlel jste s kamarády na koleji, studium vám šlo lehce, finančně vás podporovali rodiče. Neměl jste si tedy nejspíš čím dělat starosti, bylo o vás postaráno, vše se vám dařilo a vy jste se mohl bavit. Dnes, pokud jsem to dobře pochopil jste v jiné situaci: máte finančně na starosti rodinu s hypotékou na mnoho dalších let a vaši rodiče, kteří vám byli do teď oporou, začínají stárnout, tátovi byla diagnostikovaná ALS a vy máte představu, co to bude postupně znamenat. Navíc máte téměř každodenní nepříjemné konflikty se svým bývalým spolužákem, dnes nadřízeným, kvůli kterým možná budete muset z práce odejít. Já se vám vůbec nedivím, že nemůžete v noci spát a budíte se se staženým hrudníkem. Už bohužel nejste v situaci bezstarostného studenta. Ve vaší situaci by se každý budil ráno úzkostí...

Cílem této intervence je mimo jiného normalizovat nepříjemné emoce klienta, protože jak se později ukáže, má silné pocity selhání, za to že svou situaci nezvládá a reaguje úzkostí. Pokud se mu postupně povede vytvářet pochopení a porozumění pro své emoce a budovat soucit se sebou (s pomocí terapeuta), přestane se svými úzkostmi bojovat a vyčítat si je (čím je posiluje) a bude se moct učit své emoce zvládat - zejména na tělesné úrovni pomocí dýchání a vnímání tělesných projevů emocí.

Existenciální fenomenolog Maurice Merleau-Ponty (1908-1961) popisuje bytí člověka jako něco, co je mu dáno a co od něj něco vyžaduje. Ta situace vyvolává úzkost. Každý máme vypracované, více méně úspěšné strategie managementu své úzkosti. (Které se občas můžou přestat být účinné - jako ve výše popsaném případě.)

Je mnoho dalších, velmi srozumitelných důvodů, proč je úzkost jednou z nejzákladnějších emocí dospělého života. Mnohé z nich vyplývají ze základních - existenciálních daností.

Budeme je zkoumat v tomto článku.

Francouzský Gestalt terapeut Gonzague Masquelier (Masquelier, 2006) definuje 5 základních existenciálních životních zdrojů (a potenciálních zdrojů úzkosti):

1. Konečnost

Vše se neustále mění a vyvíjí, trvalost a stálost je nemožná. Jevy neustále vznikají a zanikají. Vše, co je teď, jednou skončí.

Jeden z mých Buddhistických učitelů říkal, že součásti kontraktu narození je, že můžeme o život kdykoliv přijít.

K vědomí konečnosti jsou možné dva polaritní přístupy:

Protože vše skončí, nic nemá smysl, nemá smysl o nic usilovat. Tento postoj přináší nihilismus anebo apatii.

Tuto apatii krásně vystihuje krátká scéna z filmu Woody Allena "Annie Hall" o rozpínajícím se vesmíru: https://www.youtube.com/watch?v=5U1-OmAICpU

Opačný postoj je popírání jakéhokoliv konce: přináší život v iluzi, ve velkém napětí a trápení - protože se často snažíme udržet neudržitelné.

Vzpomínám si na čerstvý nápis na náhrobním kameni: "Nikdy nás neopustíš!" - pán umřel v roce 2002 :)

V terapeutické situaci hledáme postoj uprostřed těchto polarit: jak žít naplno když víme, že vztahy, životy potenciálně končí. Snažíme se budovat vnitřní podporu pro unesení základní životní nejistoty.

2. Osamělost

Každý z nás vstupuje do života sám a sám z něj odchází. Nikdy nemůžeme vědět co a jak prožívají druzí, i naši nejbližší.

Vědomí osamělosti přináší napětí mezi vědomím absolutní osamělosti a naší touhou po kontaktu, po vztahování se, po ochraně, po tom, být součástí širšího celku.

Možné polarity jsou:

Vše si zařídím, dokážu sám, nikoho nepotřebuji - možná nesmím nikoho potřebovat, protože to by znamenalo, že jsem slabý a nedostatečný, tudíž nehodnotný

Sám si neporadím, potřebuji blízké, aby se mnou vydrželi, musím se jím přizpůsobit, vyhovět jim. Pak obětovávám své potřeby pro druhé, žiji život druhých.

Prostřední postoj je pak neustálé vyvažování potřeby autonomie a potřeby přizpůsobování se - vztahování se ke světu. Máme za to, že tento konflikt je neustále přítomný a nekončící.

3. Nedokonalost

Nic dokonalé neexistuje. Usilování o dokonalost přináší trápení, protože je to usilování o nedosažitelné. Princip nedokonalosti zároveň znamená, že ve všem, čeho se účastníme (práce, partnerské vztahy, vztahy s dětmi i postoj k sobě) budeme vždy zažívat určitou míru nespokojenosti a frustrace, protože nic a nikdo (ani my sami) nebude přesně podle naší představy.

Polarity principu nedokonalosti:

Nemá smysl o nic usilovat, stejně nelze dosáhnout dokonalosti a spokojenosti - apatie a "zahnívání". Tento postoj vede k prázdnému, bezpodnětnému životu.

Perfekcionizmus: budu přijatelný pro sebe i pro druhé (milován) jenom pokud budu perfektní. Vše co je teď je špatné, já jsem špatný a musím se neustále vylepšovat a zdokonalovat. Druhé musím také neustále vylepšovat. Nikdy si neodpočinu a druzí se mnou také nemůžou spočinout. Velké nároky na sebe i druhé.

Vyrovnávat se s principem nedokonalosti znamená unést polaritu: jak být v pořádku s tím, že se sebou a druhými nebudu nikdy úplně spokojen (přijetí a soucit k sobě a druhým) a "vždy je určitý prostor pro vývoj (zlepšení)".

4. Zodpovědnost

Člověk nese plnou zodpovědnost za svůj život, který si nevybral a jehož podmínky, zejména v prvním období života (které ho zformovaly), mohl jenom velmi omezeně ovlivnit. Můžeme ovlivnit svůj postoj k tomu, co se nám stalo a děje, ne to, co se nám stalo a děje.

Jedním pólem v tématu zodpovědnosti je její nepřijetí a přenášení zodpovědnosti za svá rozhodnutí na druhé a okolnosti (on mě k tomu přinutil... ona mě chtěla, tak jsme se vzali... já za nic nemůžu, to...)

Pak máme dojem, že se jsme obětí okolností anebo popíráme, že naše rozhodnutí ovlivňují druhé. Mnoho lidí vůbec netuší, že se na rozhodnutích svého života můžou spolupodílet - jenom automaticky následují potřeby druhých.

Faktem ovšem je, že i když se přizpůsobíme sociálnímu tlaku a nemáme dojem, že jsme se pro něco sami rozhodli, následky svých činů neseme často sami.

Druhým protipólem je zodpovědnost za vše, i za to, co se nás netýká a na čem se nepodílíme anebo, co jsme nezpůsobili. Tady je zodpovědnost často spojena s pocity viny.

Dítě se často cítí zodpovědné za konflikty a později rozvod svých rodičů. Lidé se často cítí být zodpovědni za pocity svých blízkých.

K možnosti přijetí zodpovědnosti potřebujeme znát sebe: kdo jsme a co chceme. To znamená se někdy složitě probrat tím, co od nás očekávali druzí (rodiče...) a porozumět tomu, co nám vyhovuje a co pro sebe potřebujeme.

Také to znamená, probrat si, za co už nemůžeme nést zodpovědnost, co se nás netýká a co není naše věc.

Vzpomínám si na klientku, která měla tyranského otce. V její dospělosti, když se její otec podruhé oženil a začal tyranizovat (verbálně napadat) svou novou manželku, jí manželka často volala, stěžovala si na svého nového manžela a žádala jí, aby k nim má klientka přijížděla a domlouvala mu. Trvalo určitou dobu, než klientka dospěla k uvědomění, že za chování svého otce není zodpovědná, nemusí se za něj cítit vina a odložila svou vnitřní povinnost nové manželce svého otce pomáhat v její situaci (její snahy byly stejně neúčinné). Má klientka si svého otce nevybrala a to, že si ho vybrala za manžela jeho nová manželka nebyla její zodpovědnost. Klientka časem odmítla poslouchat stížnosti jeho nové manželky na jejího tátu.

5. Hledání smyslu

Bytí nemá žádný předem daný smysl. Je úkolem každé bytosti přidělit svým činnostem a svému bytí smysl. Přidělení smyslu je osobní aktivita.

Jedním pólem je vnímání nesmyslnosti života. Je to často spojené s neschopností identifikovat se se svými emocemi, svým vnitřním světem a svým tělem (D. Servan Schreiber). Protože nic nemá smysl, nemá cenu o nic usilovat. To vede k apatii, depresím i úzkostem, hedonizmu...

Druhým protipólem je přidělování hlubokého smyslu úplně všemu, co se nám děje. Jde o často ezoterické vnímání světa: každá událost má svůj hluboký význam, muselo se to tak stát. Drobná nemoc, nehoda, přírodní katastrofa - vše tak mělo být, vše si člověk způsobuje sám... Tento postoj často vede k pocitům viny.

Vzpomínám si na příběh mého kolegy, který onemocněl (viróza) a v čekárně u lékaře náhodou potkal svého klienta. Klient se ho překvapivě a vyčítavě zeptal: "Co tady děláte? Vás bych tady nečekal." Kolega popisoval, že se cítil, jakoby byl přichycen v nevěstinci. Později se od klienta dověděl, že pokud jako terapeut onemocněl, znamená to podle něj, že nemá všechny své problémy vyřešeny a nemůže tedy pomáhat druhým. Tady se objevují i jiná témata: nároky na sebe a druhé, perfekcionizmus...

Střední cesta v hledání smyslu je vědomí, že my sami se budeme před smrtí sebe ptát, co jsme udělali se svým životem, jak jsme s ním naložili. Bez ohledu na to, jestli vesmír nějaký vyšší smysl má anebo ne.

Podle Masqueliera je přijetí těchto existenciálních faktů zdrojem energie a radosti. Cesta k přijetí nemusí být jednoduchá.

Podle francouzského psychiatra Davida Servan-Schreibera (Schreiber, 2011) prožívají lidé spokojenost a smysluplnost svého života, pokud:

1. mají dobré spojení se svým tělem, emocemi a vlastním vnitřním životem,

2. prožívají blízkost s několika vybranými lidmi,

3. mají pevné místo v komunitě, něčím přispívají druhým,

4. mají spojení se životním mystériem - spiritualitou

Při práci s existenciálními tématy nemluvíme o problémech, spíše o souvislostech a jevech života. Nehledáme řešení, protože neexistuje. Klient potřebuje někoho, kdo mu naslouchá a společně s ním nahlíží neoddiskutovatelné skutečnosti života. Terapeut a klient jsou spolu na jedné lodi.

Text je rozšířením části studijního materiálu pro Institut pro výcvik v Gestalt terapii.

Zdroje:

Yontef, G. (2009): GT - Uvědomování, dialog, proces. Triton Yalom, I. (2006): Existenciální psychoterapie. Portál

Mann, D. (2010): Gestalt therapy 100 key points and techniques. Routledge

Buber, M. (2005): Já a ty. Kalich

Wollants, G. (2007): GT Therapy of the Situation. Zutphen, Netherlands

Masquelier, G. (2006): Gestalt Therapy: Living Creatively Today, Gestalt Press, New York

Servan-Schreiber, D (2011): Healing Without Freaud and Prozac, Rodale Int. Ldt, London, UK

(Příběhy klientů jsou smyšlené.)